a jiný kluk, jiné rodiny zavolá: „podívej, mami, jak tam stojej! podívej, táám“. a ukázal na otce s děvčetem v sukni a klukem v náruči. vzteklý rodič malého kluka táhne a snad mu ta ručka neupadne. „musíme, jendo, musíme nastoupit“. a měla pravdu, vlak, nebo co zbylo po rakousku-uhersku, za pět minut odjíždí. „podívej, mamí, na ten kufr a oni tam klidně stojí“. máma se konečně otočí: „vždyť jsou z bronzu,“ řekne už klidněji, jako by se sama divila. „je silný jako můj tatínek,“ vzpomene si malej jenda. mamina se roztržitě rozhlédne: „ano, jako tatínek“. a vtáhne prcka do útrob špinavého kontejneru s logem ČD. já koukám pořád na tu rodinku s otcem a obstarožním kufrem a čekám, kdy se taky naloží. za chvíli z okna: „jsou tam pořád, mami, a ten velikej kufr“. „ale vždyť jsou to sochy,“ vzpomněla si konečně mamina. „ale jsou tak na místě klidný,“ nevzdává se jeník. vlak se dává do pohybu a já s jeníkem čekáme, kdy se rodinka bronzů pohne taky.